Blíží se čas, kdy budeme prožívat nejdůležitější křesťanské svátky v roce. A asi mi dá každý za pravdu, že Velikonoce, oslava Zmrtvýchvstání Páně, by bez doprovodu varhan byla jaksi smutná. Vždyť komu by neproběhly mrazivě příjemné pocity na zádech při zpěvu slavnostního velikonočního chvalozpěvu, kdy se po pár dnech odmlčení opět rozezní zvony za doprovodu varhan v ohromujícím forte…
     Varhaníci nejsou obecně ani tak vidět, jako spíše slyšet a proto si je trochu představme. Svou úvahu bych měl ale spíše začít otázkou"Jak se žilo…", proto mi dovolte krátkou exkurzi do minulosti.

     "Role varhaníka se v liturgii objevuje někdy od poloviny 10. stol. Z této doby pochází totiž nejstarší zmínka o instalaci varhan v kostele (Winchester, r. 951). Na Západ se sice varhany dostaly jako dar byzantského císaře Konstantina V. franckému králi Pippinovi už v roce 757, ale teprve zhruba po dvou stoletích se jim dovolilo začít se uplatňovat při liturgii. Velmi dlouho byly varhany kvůli svému původnímu světskému užívání při liturgii spíše trpěny. Tak vůbec první papežský dokument zabývající se varhanní hudbou (z r. 1749) říká, že "varhanní hudba není součástí liturgie, nýbrž slouží jen k povznesení její slavnostnosti a vzdělání věřících". A ještě instrukce o církevní hudbě z r. 1958 ji považuje za pouhou ozdobu posvátné liturgie. Konstituce Sacrosanctum Concilium v čl. 120 sice píšťalové varhany doporučuje velké úctě jako tradiční nástroj, ale důvody, které pro to uvádí, jsou spíše v linii výše uvedené instrukce z r. 1958. Úloha varhaníka spočívala nejprve v tom, že zajišťoval jednohlasý doprovod chorálního základu hudební formy zvané organum; zde podpíral a rozvíjel lidský hlas. Pozdější technická zlepšení rozšířila hudební úlohu varhan. Dnes je přednostním úkolem varhaníka sólovou hrou doprovázet průvod na úvod a závěr bohoslužby, přípravu obětních darů, obřad komunia a chvíle určené k meditaci. Velmi významný je též doprovod zpěvu lidu, kdy je důležitá zejména správná a rytmicky přesná předehra. Pokud jde o výběr písní, měl by se varhaník domlouvat s tím, kdo liturgii předsedá a příp. s kantorem."

Tolik tedy citace ze studijních textů teologické fakulty.
    Pozdějším vývojem se místo chrámového varhaníka stalo uznávané, ba svým způsobem prominentní. Varhaníky totiž bývali vážení a vzdělaní měšťané - stačí připomenout Václava Adama Michnu v Jindřichově Hradci. Příjem za varhanickou službu byl celkem slušný, větší než příjem učitele ve škole.
     V současnosti je to poněkud horší a nejde zdaleka jen o peníze. Varhaníků je málo a dobrých varhaníků ještě méně.
     "Oficiálně" je varhaník (po kněžích a jáhnech ve farnosti) nejkvalifikovanějším spolupracovníkem faráře v oblasti liturgie. Prakticky je ale varhaník ten, kdo je na očích (a uších) všech věřících i nevěřících; kdo je chválen i haněn, oceňován i znevažován, přijímán i odmítán; kdo je mezi mlýnskými kameny faráře, svých liturgických a hudebních schopností a znalostí, lidí starých i mladých vědem, duchem, názory, vkusem...; kdo se snaží jít za dobrým ale i proti špatnému a má podporu ale i dostává rány. Teprve při pohledu na prokřehlé varhaníkovy ruce hledající pomoc u rozžhaveného teplometu si člověk uvědomí, jaká řehole je hrát v zimním kostele na varhany. A do dnes je nutné v některých venkovských kostelících najít dobrovolníka, který by šlapal měchy. I takovou atmosféru lze ještě najít na venkově, kde kostely o mších jsou jednou velkou a jedinečnou koncertní síní.
     Bylo by dobré si uvědomit, že ten občas nedokonalý hlas, který se spolu se zvuky píšťal snáší z kůru, patří vždy jen stejně nedokonalému člověku jako jsme my sami. Člověku obětujícímu svůj volný čas nejen pro mši, zde je účast samozřejmá, ale i pro potřebné cvičení, zkoušky a přípravu liturgie.

Jak se tedy žije varhaníkům v naší farnosti?

	Osobně si pamatuji na skvělý liturgický doprovod Lukáše Petřvaldského, mladíka s umělecky dlouhou šálou. Při jeho občasných návštěvách v našem kostele se umí postarat i o naladění píšťal a pokud hraje jde pravdu o zážitek..
	Určitě častěji můžeme slyšet hru Břetislava Šugara, který se v současnosti věnuje též sbíráním fotografií z historie našeho kostela.

Pro znalé ucho není problém rozlišit poslechem hru jednotlivých varhaníků. Otec Slávek tvrdí, že už podle prvních tónů dokáže celkem přesně určit, kdo je nahoře. Zlí jazykové tvrdí, že úplně přesně lze ale určit, kdy na kůru není nikdo. I to se stává.

	Nemohu samozřejmě vynechat i Honzu Sivka, který mimo jiné zpívá i ve Schole a pokud vím, má na svědomí i několik písniček.
	Varhaníkem, kterého lze asi nejsnadněji rozlišit podle zpěvu je Martin Seibert. Bývalý ministrant a do dnes neúnavný turista se zájmem o výpočetní techniku.
	Nakonec jsem si nechal obětavého Lumíra Seiberta, otce výše uvedeného Martina. Pro něho jsou typické melodické vsuvky u sv. přijímání v podobě upravených písní z Koinonie, kde mu zpěvem vypomáhá i dcera Maruška.

     Závěrem co dodat? Snad jen prosba o trochu tolerance, když se něco nepovede. Mnozí nehrají jen v našem kostele, ale i v jiných a zvláště nyní o svátcích budou maximálně vytížení. Takže až budeme zpívat Exultet, vzpomeňme si, že nahoře na kůru je člověk, který musí číst noty, hrát podle nich rukama i nohama, zároveň zapínat rejstříky, ovládat číselník, sledovat kněze a ke všemu ještě zpívat.

Díky jim za to.