České slovo kněz pochází z praslovanského „kъnędzь,“ Údajně znamenal kněz v češtině až do 15. století vladaře, knížete, ale už od 13. století se vyskytuje i v současném významu křesťanského kněze. V Novém zákoně, konkrétně v Listu Židům se hovoří o Kristu jako o pravém veleknězi (Žd 8,1) a První list Petrův píše, že Ježíšovým vzkříšením se všichni křesťané stali „lidem Božím“ a „královským kněžstvem“ (1Pt 2,9). ). Pro představené křesťanských obcí užívá Nový zákon označení „starší“ (presbyteros), které se pak stalo i odborným označením křesťanských kněží. Pomocníky starších v praktických záležitostech byli jáhnové (diakonos).

    S početním i organizačním rozvojem křesťanských církví rostl i význam jejich představených a představitelů, kteří pozvolna vytvářeli opět více či méně oddělenou vrstvu, klérus. Už ve starověku se vyžadovalo, aby biskup nebyl ženatý (celibát), kněží nesměli nosit zbraně a požívali větší právní ochranu. Velké utužení církevní discipliny znamenaly papežské reformy 11. století, kdy byl v západní církvi zaveden i povinný celibát. Tím se klérus oddělil od okolní laické společnosti, omezily se jeho příbuzenské vazby a klerici se také zbavili sociálního zabezpečení, kterým v té době byl pouze majetek nebo vlastní rodina.

    Posláním kněze je především předsedat slavení eucharistie, kdy vlastně zpřítomňuje Ježíšovou oběť a zároveň slouží Božímu lidu hlásáním Božího slova a udělováním svátostí. Knězem může být jedině pokřtěná a biřmovaná osoba. Před vysvěcením musí uplynout zkušební doba, kdy sám uchazeč o kněžskou službu zjišťuje, zda jeho odhodlání je trvalé a neměnné. Jiní (rektor semináře, biskupové vedoucí diecéze) zas rozlišují povolání – zda je uchazeč o kněžství skutečně povolán, jako tomu bylo u apoštolů. Ten pak nastupuje do semináře, kde studuje teologii a musí se podřizovat vnitřnímu řádu.

    V římskokatolické církvi ke kněžství patří také závazek celibátu, proto také někteří odcházejí před vysvěcením i po něm. Právě vysvěcený kněz se označuje jako novokněz a jeho první mše, která se zpravidla koná v místě, odkud pochází, se nazývá primice.

    Kněžství označujeme jako svátostné. Kněz je, stejně jako ostatní tzv. hierarchické služby, ustanoven vkládáním rukou biskupa a takto je spojen s první generací Ježíšových učedníků a prvními dvanácti apoštoly podle Apoštolská posloupnosti. Svátost kněžství je potom nezrušitelná – dle nauky i suspendovaný kněz bude mít navždy otisk ve své duši, že je knězem.

• Farář (přes staroněm. pfarrer < střlat. parochus < lat. parochia a řec. παροικιά farnost) je kněz, který je správcem místní farnosti (každý kněz tedy není farář).
• Z hlediska územní správy může katolický kněz zastávat také funkce kaplana (asistent faráře, z lat. capella, kaple) nebo děkana (používá se na Moravě, v Čechách se ve stejném významu používá termínu vikář), což je farář představený několika farnostem, které tvoří vikariát či děkanát.
• Kanovník je člen kněžského sboru (kapituly), obvykle při biskupském kostele.
• Prelát a probošt jsou vyšší funkce, dnes většinou pouze titulární.
• Někdy se rozlišují řádoví kněží (členové řádů) a kněží diecézní čili světští, podřízení místnímu biskupovi.

Zdroj: Wikipedie



Těžký život kněze v Čechách

Povinnosti kněze jsou výrazně širší než odsloužení nedělní mše. Lidé, kteří svůj život zasvětili Bohu, se až nezvykle často musí potýkat s problémy navýsost světskými. Pro Českou republiku platí dovolení papeže, že kvůli deficitu kněží lze mít v neděli až čtyři mše svaté,“ říká Vít Zatloukal z České biskupské konference. Kněz František Marek Míček to potvrzuje i z praktického pohledu: „Stává se, že kněz má za neděli i čtyři mše. Víc už by bylo tragické. Kněz přece nemůže být automatem na mše. Po této stránce je neděle náročná.“ Jaké povinnosti obnáší povolání kněze? A proč to mají čeští kněží těžší, než jejich kolegové z jiných zemí?

Co se týče počtu odsloužených mší, bývá ve světě standardní, že během všedních dnů je povoleno sloužit jen jednu mši. Ve výjimečných případech, jako je pohřeb, se mohou sloužit dvě a v neděli jsou mše svaté limitovány počtem tří. Region Čechy je pro církev chápán takřka jako misijní místo. Protože je kněží nedostatek a protože některé farnosti v Čechách stagnují, starají se kněží o více farností současně. Může se přihodit, že někteří ručí i za šest farností, což by znamenalo, že by museli za neděli odsloužit šest mší. Logicky se tedy stává, že farář, který má na starosti tolik farností, v neděli nemůže stihnout obsloužit všechny. V takovém případě se v kostele nekoná mše, ale bohoslužba slova, kterou může řídit i laik.

Mše se ale nekonají jenom v neděli. „Mše se ve většině farností, kde sídlí kněz, konají téměř denně,“ říká Vít Zatloukal. Nedělní mše je slavnostní, tam se setkává celá farnost a věřící jsou zavázáni zúčastnit se. Ve všední den na mši svatou chodí ti, kteří cítí potřebu častějšího kontaktu se svátostí. A s novou silou mezi kněžími počítat nelze. Bohoslovců, tedy lidí, kteří se chtějí stát kněžími, je čím dál méně. Počítají se na desítky. V Čechách jich je momentálně okolo dvaceti a na Moravě okolo sedmdesáti. Toto rozvrstvení není náhodné, tři čtvrtiny věřících jsou z Moravy. Na ohromný počet kostelů připadá až nepatrné množství kněží, kteří mohou sloužit mše svaté.

Nedostatek „zaměstnanců“ v jiných „firmách“ se řeší jednoduše snížením náročnosti podmínek nutných k přijetí. V církvi to tak nefunguje. I když je kněží velice poskrovnu, přísné podmínky k vysvěcení zůstávají stále stejné. „Knězem se nemůže stát každý, kdo by jím chtěl být. Záleží to i na jeho způsobilosti,“ říká Vít Zatloukal z České biskupské konference. Pod způsobilostí se skrývají dva požadavky. Intelektuální, to znamená absolvovat vysokoškolské studium. Nejdřív je nutné své rozhodnutí a vnitřní touhu stát se knězem konzultovat s biskupem. Poté je třeba projít přípravným ročníkem a zvládnout pětiletá studia na teologické fakultě, která je v Olomouci nebo v Praze. Ani po úspěšném zvládnutí vysoké školy nemáte kněžské posvěcení jisté.

Druhým požadavkem totiž je, že člověk musí být způsobilý, co se týká náboženského života. O této způsobilosti vydává svědectví rektor kněžského semináře. Během pěti let, které studenti stráví na teologické fakultě, vedoucí semináře bedlivě sleduje snahu a upřímnost rozhodnutí stát se knězem, o nichž dává zprávu biskupovi. Církev se snaží odlišit lidi, kteří kněžství považují jen za životní etapu, od těch, kteří se mu opravdu zasvětí na celý život. Finální povýšení do kněžského stavu závisí nakonec na rozhodnutí biskupa. Jedině ten může bohoslovce vysvětit na kněze. „Bývá zvykem, že vedoucí semináře pošle adepta na psychologický test,“ říká kněz František Marek Míček.

Římskokatolický kněz na rozdíl od svého řeckokatolického kolegy dodržuje celibát. Nedostatek kněží pro církev není důvodem, aby v současnosti své rozhodnutí měnila. Farář a kněz Ne každý kněz se automaticky stane farářem, který ručí za svoji farnost. Po vysvěcení se kněz nejčastěji stává kaplanem nebo přesněji podle farním vikářem. Není hned zodpovědný za farnost, stává se nejdříve spolupracovníkem faráře a učí se od něj farářskou praxi. Když nabere zkušenosti - ta doba může být dlouhá rok, pět let nebo deset let a dokonce máme v České republice kněze, který je kaplanem celý život - může složit farářské zkoušky a teprve potom je mu přidělena fara.

Proč další zkoušky? Být farářem není jen tak. Farář za faru zodpovídá jak po duchovní, tak i po materiální stránce. To znamená mimo jiné vyplňování matrik, účetnictví, komunikace s úřady. Farnost je před státem právnická osoba a farář je nejenom kontaktní osobou ale i jednatelem. „Znamená to zodpovědnost i za to, v jakém stavu kostel je. Pokud začne padat střecha nebo omítka, tak já musím nějak reagovat. A to není až tak řídká záležitost. Kostely u nás padají docela často a není tady tolik peněz, aby byly hned opraveny,“ konstatuje František Marek Míček a doplňuje, že na menších městech a na venkově, kde je peněz ještě méně, si kostely opravuje vlastnoručně sám farář.

Kněz i farář mají spoustu dalších povinností. Starají se o duše věřících ve všech směrech. Oddávají je, zpovídají je a křtí. Pokud se nepokřtěný člověk pro křest rozhodne, schází se s knězem rok před samotným rituálem až jednou týdně. Kněží chodí vykonávat i svátost pomazání nemocných, která neznamená pro věřícího rozloučení se životem, jak je dnes v obecném povědomí svátost chápána, ale duchovní podpora v těžké nemoci a za život může být vykonána i několikrát. Kněží mají na starosti takzvané exercicie neboli duchovní cvičení. Chodí přednášet do škol. „Někteří lidé mají zájem studovat bibli, takže často jsme žádáni o to, abychom vedli biblické hodiny. Pořádáme různá setkání s mládeží, modlitby mimo mši a mimo kostel, třeba někde v přírodě,“ vypráví František Marek Míček.

Ve farnosti musí farář komunikovat se dvěma radami, které se podílí na vedení farnosti. S ekonomickou radou, která řeší finanční otázky. Kněz v ní má rozhodující slovo, ale věřící z farnosti mají právo vědět a diskutovat o nakládání s penězi. Druhá rada je pastorační, ta se podílí spolu s knězem na aktivitách, které se na faře pořádají. Kromě toho se každý farář zodpovídá svému nadřízenému biskupovi. Biskup je osobou, která faráře světila na kněze a je tím, kdo rozhodne, kde bude působit. Česká republika je podle církevní správy rozdělena na dvě provincie - na českou a moravskou. Každá provincie se dál dělí na arcidiecézi a diecéze. Arcidiecéze historicky vznikly tak, že se oddělila jiná diecéze. Například od olomoucké diecéze se oddělila brněnská. Olomoucká zůstala mateřskou. Nelze říct, že by brněnská byla podřízená, je tam ale vztah zodpovědnosti. Olomoucký arcibiskup nese zodpovědnost za to, aby v případě úmrtí brněnského biskupa proběhla nová volba podle církevního práva.

Život faráře Může se stát, že farář žije na faře s kaplany nebo úplně sám. Samota je těžkou zkouškou. „V jistém slova smyslu je to náročnější být sám na faře,“ říká František Marek Míček a radostněji dodává: „Momentálně žiji v klášteře na Strahově. Je pro mě velmi dobré, že mám alespoň částečně řád. Říkám částečně, protože mám ještě své povinnosti. Ale ráno v šest hodin mám modlitbu s bratřími, ta trvá hodinu a čtvrt včetně rozjímání a meditace. Pak se společně nasnídáme a teprve potom se věnuji přípravě ke svým aktivitám.“ Ráno má František jasný rituál, celý den se pak odvíjí podle toho, co má kde domluvené a večer se vrací do kláštera, kde se ještě chvíli věnuje četbě a modlitbě před spaním. Na rozdíl třeba od svých německých kolegů, kteří se starají výhradně o duchovno, se musí český kněz vypořádat s řadou problémů na stejné úrovni jako například podnikatel. Přes vysoké vytížení nejsou ani pořádně ohodnocení.

„U nás stále funguje model, který byl zaveden v padesátých letech, kdy na sebe stát převzal povinnost financovat chod církví. Byl to jeho nástroj kontroly. Před tím církev platila své duchovní sama. Nutno podotknout, že platy jsou malé, jsou hluboko pod průměrem, a to se jedná o vysokoškolsky vzdělané osoby,“ dokresluje Vít Zatloukal.

PETR ŠVIHEL
Převzato z Lidových novin 12.12. 2008

Zde si můžete prohlédnout všechny kněze, ktří působili nebo stále působí v našem kostele. Fotografie některých kněží se však bohužel nedochovaly.

p. Karel Svára 1. 2. 1912 - 29. 5. 1925	p. Josef Ošťádal 30. 5. - 19. 6. 1925	p. Alois Olšovský 21. 6. - 3.10. 1925	p. Jan Horký 4.10. 1925 - 14.12. 1933
p. Alois Hanzelka 15.12. 1933 - 25.11. 1934	p. Rudolf Kvapil 25.11. 1934 - 19.2. 1962	p. Ladislav Kubíček 19.2. 1962 - 15.10. 1975	p. Vítězslav Schneiderka 1.10. 1969 -1.3. 1972
p. Hynek Weisner 1.3. 1972 - 30.6.1982	p. Josef Hlaváček 1976	p. Michal Petr 1.7. - 30.9. 1982	p. Pirunčík 1.10. 1982 - 30.6. 1992
p. Jindřich Švorčík 1.7. 1992 - 30.6. 1997	p. Miroslav Straka 1.7. 1997	p. Dariusz Sputo 1.9. 2005